V roce 1223 si sv. František z Assisi vyžádal od papeže Honoria III.
dovolení oslavit Vánoce novým způsobem u vesničky Greccio,
v den Narození našeho Pána Ježíše Krista.
"V té krajině žil muž dobré pověsti a ještě lepšího života, jménem Jan.
František ho zvlášť měl rád, protože přes znamenitou pověst a vážnost, kterou tam požíval, pohrdal šlechtictvím těla a snažil se dosáhnout šlechtictví duše.
Toho si - jak často činíval - povolal blažený František k sobě. Bylo to asi čtrnáct dní před Narozením Páně. a řekl mu:
"Chceš-li, abychom blížící se slavnost vánoc slavili u Greccia, pospěš si a pečlivě obstarej, co ti říkám. Chtěl bych totiž oslavit památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě a chtěl bych, pokud možno, svýma očima vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě musilo snášet, jak leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel,
i jak leželo na seně."
Když to dobrý a oddaný muž uslyšel, spěšně na jmenovaném místě připravil všecko, jak mu světec uložil.
Den radosti se blížil, čas jásotu nadešel. z různých chýší přišli bratři, muži i ženy z okolí, jak jen mohli, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc,
která ozářila jasnou hvězdou všechny dni a roky.
Konečně přišel světec, všecko našel připraveno, viděl to a radoval se. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíčka.
Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora
a z Greccia se stává nový Betlém.
Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé se sem scházejí a naplňuje je z obnovené tajemné události nová radost.
Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají, přinášejí tak Bohu náležitou chválu, a celá noc jásá čistou radostí. Boží světec stojí u jesliček, vzlyká bolestí a zároveň je proniknut svatou zbožností a podivuhodnou radostí.
U jeslí se slaví slavná mše svatá - kněz pocítí netušenou útěchu.
V jeskyni v Grecciu se svými bratry vytvořil živý betlém, u kterého slavili vánoční bohoslužbu. Zúčastnilo se jí také mnoho lidí z okolí, aby si tímto způsobem připomněli příchod našeho Spasitele."
(Frant. prameny, 1 Cel 30,84-85)

A Assiská kompilace nám vypravuje, že se František v Grecciu zaradoval a řekl svým bratřím: "Není žádné velké město, kde by se ke Kristu obrátilo tolik lidí jako v Grecciu, v tak malé vsi [39]." Kvítky nám také vypravují, že obyvatelé jedné osady (v některých rukopisech Cannara, v jiných Savurniano a v rukopisu Cannonici Alviano), sv. Františka po kázání následovali a opustili vše, domy, pole, rodiny... Tehdy jim světec řekl: "»Nespěchejte a neodcházejte a já vám dám, co musíte dělat pro spásu vašich duší.« A tehdy si usmyslel, že založí třetí řád pro všeobecnou spásu všech [40]."

Laičtí následovníci rady sv. Františka a jeho bratří se rozšířili po celé Itálii (tito bratři také rozšířili kajícnický laikát jdoucí ve stopách Františka z Assisi do oblastí za Alpami),
a tak se zrodil Řád kajících bratří a sester, který je v překladu Perugijského anonyma Béguina vyjádřen ještě jasněji: "Bratři je shromáždili v Řád, jenž nese název kajícnosti, a nechali ho schválit nejvyšším veleknězem [41]." Prvními zodpovědnými za organizaci a podporu či vznik tak zvaného třetího řádu jsou tedy bratři [42]. To je překlad, který více odpovídá práci, kterou bratři vykonali s laiky, než jak to uvádí oficiální tradice: "A oni z nich vytvořili řád, který se nazýval Řád kajícníků, a dosáhli toho, že byl schválen nejvyšším veleknězem [43]."

Podle tradice blahoslavení Lucchesio a Buonadonna da Poggibonzi z Toskánska jsou prvními františkánskými terciáři [44]. Nedalo by se však mluvit jako o terciářkách také o paní Jakubě ze Settesoli nebo o Praxidě z Říma [45]? Nebo o Janu Veliti z Greccia nebo o knížeti Orlandovi di Chiusi della Verna jako o františkánských kajícnících?

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste
tady i ve všech tvých kostelích
na celém světě a chválíme tě,
protože svým svatým křížem
jsi vykoupil svět.