Ve Františkových dobách zde byla lesní houština. Stromy byly vysoké, podrost hustý, a proto tam bylo dostatek ovoce, lesních plodů a vody. Lidé se tomuto místu spíše vyhýbali, neboť blízko byl útulek pro malomocné, kterým se zdraví pokud možno vyhýbali. Opuštěnou malou chatrč obklopoval hustý les, jako by silnými rameny ochraňoval a skrýval tajemství františkánského života. Její obyvatelé se cítili šťastní. Třebaže chudí a pokorní, zářili radostí. Zvolili si vědomě a dobrovolně chudobu a pro lásku ke Kristu se stali těmi posledními, když se zřekli světských záležitostí, majetku, výsad. Díky tomu dostali do vlastnictví Boží království, a byli šťastní, neboť Kristus - jejich život a radost - se dává těm, kdo opouštějí všechno pro něho.
Svěřili se Boží Prozřetelnosti.
Zasvětili se práci a modlitbě. Pomáhali všem, obklopovali je láskou a péčí. A když za práci nedostali ani najíst - šli si vyprosit, sbírali almužnu. Z ní se vraceli šťastní a radostní, když museli pro Pána snášet ponižování a urážky. Skromnou a chudou stravu rozdělovali všem, ale podle potřeby. Společné jídlo bylo skutečnou hostinou radosti, neboť si byli vědomi, že všechno dostali z rukou Otce. Každého dne znovu zakoušeli Boží dobrotu a péči. Toto vědomí bylo důvodem jejich radosti. Charakteristickými známkami takového bratrského života byla prostota a pohostinnost, i pro bratry "trubce", kteří však nemohli s nimi dlouho zůstat.