Jednu noc roku 1216 sv. František bděl v Porciunkule na modlitbách.
Najednou v kostele zazářilo světlo a František uviděl nad oltářem Krista oděného do světla, po jeho pravici Boží Matku v průvodu andělů.
František vzdal Pánovi úctu s tváří přitisknutou k zemi. Pán se ho zeptal co si přeje pro spásu duší.
 František bez přemýšlení odpověděl:
"Nebeský Otče, i když jsem jen nehodný hříšník, prosím, aby byla všem, kteří přijdou do kostela s úmyslem vyznat své hříchy a projevit lítost, udělená milost úplného odpuštění dočasných trestů"
"Prosíš o mnoho, bratře Františku" - řekl Pán.
"Zasloužíš si ale víc a víc ti bude dané. Přijímám tedy tvou modlitbu, ale pod podmínkou, že v mém jménu předložíš tuto žádost mému náměstku na zemi."
A František se bez otálení dostavil před papeže
Honória III.,
který byl tou dobou v Perugii a upřímně mu vypověděl o svém vidění. Papež ho pozorně vyslechl a dal mu svolení. Potom se zeptal: "Na kolik roků chceš tyto odpustky?" František rychle odpověděl:
"Svatý otče neprosím o roky, ale o duše!"
A šťastný chtěl odejít, ale papež za ním zavolal:
"A nechceš ani nijaký doklad?" A František odpověděl: "Stačí mi tvoje slovo, Svatý otče! Odpuštění hříchů je Božím dílem, Bohu přísluší zjevit toto dílo. Nepotřebuji žádný doklad, protože Nejsvětější Panna je dokumentem, Ježíš Kristus notářem a andělé svědky." Několik dní poté v přítomnosti umbrijských biskupů zvolal k věřícím shromážděných v Porciunkule:
"Přeji si, abyste všichni přišli do nebe!"